Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým příbuzným

Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým příbuzným

Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým příbuzným

 

Pokud škůdce způsobí svým zaviněným jednáním jiné osobě újmu, pak je nutné tuto újmu (ať už majetkovou, nebo nemajetkovou) poškozenému nahradit. Tato základní a logická poučka nebude patrně překvapením ani pro laiky, neboť poškozený je „primární obětí“ protiprávního činu škůdce. Právní úprava však počítá i s tzv. „sekundárními oběťmi“, které za určitých podmínek také mohou mít nárok na odškodnění jejich újmy, což je v rámci právní úpravy náhrady škody poměrně výjimečné. Níže se budeme zabývat nemajetkovou újmou, jejíž finanční odčinění si rodina poškozeného může vůči škůdci nárokovat. 

 

 

Sekundární oběti

Jak již bylo naznačeno výše, sekundární oběť je osobou, které nebyla způsobena újma přímo jednáním škůdce. Újma sekundární oběti je nepřímá – odvozená od újmy primárního poškozeného (nejčastěji se označuje jako újma reflexní), a je nahraditelná v intencích ustanovení § 2959 občanského zákoníku (dále jen „OZ“). 

 

Do kategorie sekundárních obětí tak spadají rodinní příslušníci, jejichž utrpení bylo způsobeno zvlášť závažným ublížením na zdraví nebo usmrcením člověka, kterého mají rádi a na kterém jim záleží. Výslovně zákon do této kategorie řadí manžela, rodiče, a dítě, což je nejužší skupina sekundárních obětí. Nemajetková újma se však podle ustanovení § 2959 OZ nahrazuje i širšímu okruhu osob, tzv. osobám blízkým, které zákon definuje jako příbuzného v řadě přímé, sourozence, manžela a registrovaného partnera. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí (§ 22 odst. 1 občanského zákoníku). 

 

Z uvedeného vyplývá, že se neodškodňují pouze pokrevní příbuzní (Nejvyšší soud přiznal náhradu újmy například i zeťovi zemřelého, srov. rozsudek NS z 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2016), a že se kvalita vztahu mezi zemřelým a pozůstalým zkoumá spíše věcně a s ohledem na jeho obsah. K nahraditelnosti újmy tedy nevede formální příbuzenství mezi osobami. Nicméně ačkoliv se pro úspěšné uplatnění nároku nahrazujícího duševní útrapy zkoumá kvalita a intenzita vztahu, nelze v rámci tohoto ustanovení odškodňovat například přátele zemřelého. 

 

 

Vztah občanskoprávní odpovědnosti mezi škůdcem a primárním poškozeným

Výše bylo naznačeno, že aby duševní útrapy sekundárních obětí byly nahraditelné ze strany škůdce, musí být kromě jiného splněna skutečnost, že za újmu primárního poškozeného odpovídá škůdce. Zjednodušeně řečeno, škůdce svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil poškozenému újmu (mezi újmou poškozeného a jednáním škůdce existuje příčinná souvislost). 

 

Pokud je následkem jednání škůdce smrt nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví poškozeného, pak mohou být duševní útrapy u příbuzných poškozeného nahraditelné - škůdce je pak povinen nejen k náhradě újmy, která vznikla primárně poškozenému, ale právě i k náhradě újmy rodině poškozeného. 

 

Častými případy, kdy dochází k tomuto vztahu odpovědnosti mezi škůdcem a poškozeným, jsou dopravní nehody. Díky povinnému pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (které je mezi lidmi známé jako „povinné ručení“) je poškozený odškodněn nikoliv ze strany škůdce, ale ze strany pojišťovny. Také nárok sekundárních obětí na odškodnění duševních útrap je pak pokrýván z tohoto pojištění. Pokud se tedy pozůstalí poškozeného rozhodnou požadovat odškodnění, nemusí tak činit vůči škůdci, ale mohou svůj nárok uplatnit přímo u pojišťovny.

 

 

Odškodnění duševních útrap sekundárních obětí (tzv. reflexní újma) 

Samotné duševní útrapy, jak je chápe občanský zákoník, vznikají osobám blízkým buď v souvislosti se smrtí poškozeného, nebo jeho zvlášť závažným ublížením na zdraví. V praxi se častěji řeší duševní útrapy související se smrtí poškozeného, proto bude dále v textu hovořeno o sekundárních obětech jako o „pozůstalých“. Je potřeba si uvědomit, že nárok na náhradu za způsobené duševní útrapy pozůstalým nespočívá v tom, že by snad byl „nahrazován život“ jejich zemřelého příbuzného, to samozřejmě ani dobře nejde. Jde spíše o odčinění psychického strádání a citové újmy, která byla způsobena ztrátou blízkého člověka. Peníze, které pozůstalý dostane od škůdce nebo jeho odpovědnostního pojistitele, v podstatě slouží k financování materiálních statků či zážitků, které dotyčnému dělají radost či zpříjemňují život, aby tak jeho citové strádání bylo vykompenzováno něčím jiným. Pokud tedy pozůstalý dostane od škůdce několik stovek tisíc korun, není to náhrada „za zemřelého tatínka“, nýbrž je to částka, za kterou si pozůstalý může koupit například dovolenou či výbavu pro své koníčky, díky kterým přijde na jiné myšlenky.  

 

Aby byl nárok na finanční náhradu za duševní útrapy úspěšný, musí být splněno několik podmínek, které již byly naznačeny výše. První z nich je skutečnost, že primárnímu poškozenému byla způsobena újma zaviněným jednáním škůdce, přičemž byl zasažen život či zdraví poškozeného. Dále pak musí být splněny zvláštní předpoklady u sekundární oběti – ta musí být vůči poškozenému osobou blízkou, a musí u ní nastat citová újma.

 

 

Výše náhrady 

Pokud jde o částku, která se pozůstalým přiznává, nový občanský zákoník opustil koncepci jednotné výše náhrady (například manželu se vyplácelo 240.000 Kč, vyšší částky bylo možné se domáhat pouze prostřednictvím ochrany osobnosti). Pokud by si čtenář po tomto sdělení představil, že díky nové úpravě se vyplácené částky budou pohybovat v milionech, je nutné podotknout, že k opuštění čtvrt milionové částky nedošlo z důvodu její nízké výše, ale z důvodu její paušálnosti. Zákonodárce tak ponechal výši náhrady v konkrétních případech na uvážení soudů. Ty jsou povinny pečlivě zvážit různá kritéria, kromě kvality a intenzity vztahu mezi pozůstalým a zemřelým jsou to i okolnosti na straně škůdce, věk zemřelého a pozůstalých, skutečnost, zda škůdce poskytnul pozůstalým jinou satisfakci (například i morální), apod. 

 

Pouze stručně uvádíme, že aktuálně přiznávané částky už se často pohybují mezi půl milionem a milionem korun českých pro nejbližší pozůstalé. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 894/2018 ze dne 19.9.2018). To v překladu znamená, že pokud došlo k úmrtí poškozeného v roce 2021, pak onen „dvacetinásobek“, od nějž je možno odvíjet další úvahy týkající se výše náhrady, činí 712.220 Kč. Tato částka však není přiznávána automaticky a soudy musí nadále pečlivě zvažovat okolnosti daného případu, jak připomněl i Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 2578/19 ze dne 31.3.2020: je nutno, aby „obecné soudy aplikovaly kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů).“ 

 

Závěrem poznamenáváme, že judikatura na poli duševních útrap byla poměrně pestrá, avšak postupem času se s množstvím případů, které jsou projednávány u vyšších soudů, zpřesňuje. Pro soudce obecných soudů by tak neměl být problém určit adekvátní výši náhrady za duševní útrapy, pokud budou zohledňovat okolnosti v konkrétní věci, které byly Nejvyšším soudem uznány za relevantní.